Petra Soukupová patří k nejúspěšnějším domácím spisovatelkám, v České republice se dosud prodalo přes sto tisíc výtisků jejích knih. Prózy Petry Soukupové byly přeloženy do deseti jazyků. Píše pro děti i pro dospělé. Nyní vydává nový příběh s názvem Klub divných dětí. Katka, Mila, Franta a Petr jsou divní, nebo si to o nich alespoň myslí ostatní. Na začátku se ani nekamarádí, ale později spolu naplánují útěk z domova a zažijí nezapomenutelné příhody. A právě o nich vypráví novinka Soukupové.

V každém hrdinovi vaší knihy se projevují nějací „démoni“. Měla jste jako dítě také nějaké?
Samozřejmě, mnoho. Některé z nich jsem použila do knihy. Například jsem nemohla spát jinde než doma. Bála jsem se, že když usnou rodiče a já budu stále vzhůru, budu vzhůru snad jediná na světě. Byla jsem tlusté dítě, nešikovné a neobratné v kolektivu. A tak dále.

Mají třeba někteří z nich předobraz v dětech, které znáte nebo jste sama dříve znala?
Jak už jsem napsala, něco mají ze mě, něco je vymyšlené a jedna postava je inspirována mým bývalým přítelem.

Když si vzpomenu na své dětství, určitě jsem byl také divné dítě. Alespoň jsem si představoval, že se tak na mě jiné děti dívají. Jak velkou roli v životě dítěte podle vás hrají jeho vlastní představy?
To asi záleží dítě od dítěte. Ale jistě že vlastní představy, ať už v dětském, či dospělém věku, můžou mít v životě velký význam.

Myslíte si, že těžší dětství může třeba předznamenat větší úspěchy v životě, nebo se to tak vůbec nedá říct?
Asi bych to úplně nezobecňovala. A taky je otázka, co znamená úspěch v životě. Myslím si, že ti divnější z nás jsou možná méně šťastní. Ale zase, jako divné dítě se myslím cítí skoro každý, alespoň někdy, a často ani divný není — a to už jsme zas u těch představ.

Člověka neformují jen kamarádi, ale zásadní roli hraje i rodina. I to je z vaší nové knihy patrné. Dokáže rodina své dítě ochránit před jeho „démony“, případně jaký má podle vás vliv, jak důležitá je? Bavíme se o době, kdy si navíc děti s rodiči často moc nerozumějí.
Rodina dokáže leccos, ale, jak ostatně píšu ve svých knihách pořád dokola, i když člověk dělá, co může, málokdy opravdu tomu druhému rozumí a málokdo chce ostatní poslouchat a pochopit.
A co se týká doby, mám pocit, že třeba já jako rodič jsem si se svou dcerou blíž, než byli moji rodiče se mnou, když jsem byla dítě. A myslím si, že je to tak obecně, že nová, dejme tomu mladá generace rodičů s těmi vztahy a emocemi umí lépe pracovat.

Já si taky myslím, že se vztahy dítě—rodiče snad lepší. Myslíte si, že je důležité, aby člověk na své dětství nezapomínal? Mohl by pak využít dobře i své „zkušenosti“?
Jistě že je to fajn.

A z toho všeho vyplývá možná hlavní otázka, kterou řešíme v Hostu i v rámci marketingu: Když se bavíme o knize Klub divných dětí, mluvíme z vašeho pohledu o knize pro děti, nebo pro dospělé?
Je to především kniha pro děti, psala jsem ji proto, aby dětští čtenáři viděli, že nejsou sami „divní“ a že možná nejsou vůbec divní. A že i kdyby byli, tak to není nic špatného. Ale čím dál víc mám pocit, že kniha je vlastně i pro rodiče. Aby třeba trochu víc porozuměli svým divným dětem.

Více o knize na www.hostbrno.cz.